Co jsem se naučila po porodu?

Jistě se mnou bude mnoho žen souhlasit, že platí: 

Ovládání mysli, pocitů, emocí během péče o miminko = > běžná každodenní praxe každé matky.

Aktuálně tříměsíční dcerka, která právě odpočívá vedle mě v postýlce, mě učí novým věcem i postojům a ani o tom ještě nemá ani páru. Jakým? Je jich spousta, všechny vyjmenovat nezvládnu, protože s každým dnem přibývají další a další. Věřím, že každé malé dítě je skutečným a plnohodnotným učitelem svým dospěláckým rodičům. 

VDĚČNOST  

V první řadě bych zmínila, že ve mně prohlubuje obrovský pocit vděčnosti, což se projevuje pocitem naprostého naplnění štěstím, že dítě přišlo do našeho života a za spoustu dalších věcí s ní spojených. Vděk je krásný stav, kdy naše duše netouží po ničem dalším, zažívá stav spokojenosti a spočívá v klidné tiché blaženosti. Vděk v sobě nese schopnost přeprogramovat během chvilky naprosto naše vibrace. 

Energie mysli, těla a aury je v těhotenství a po něm naprosto odlišná od běžného prožívání reality. Převažuje taková jemnější, laskavější nálada. Takto na mě působilo malé stvoření hned od začátku těhotenství. Tedy ještě před tím, než jsme spolu absolvovali porod, po kterém se pocit vděku za zdravý zázrak z nebes ještě zmnohonásobil. A promítá se stále i do prožívání vztahů i s jinými lidmi a opravdu pak platí:

„Považuji všechny milované lidi v mém životě jako dárek, ne jako vlastnictví.“

PŘIJMOUT POMOC I UMĚT SI O NÍ ŘÍCT

Naučila jsem se přijímat pomoc. Jak říká moje kamarádka, že nemusím být pořád tzv. “slepice udatná“, aneb všechno chtít zvládat sama. Uvědomila jsem si, že nechat si pomoci neznamená slabost nebo neschopnost, ale spíše pokoru k sobě i druhým. Schopnost si o pomoc říct s tím souvisí a pořád se učím vybalancovat, kdy danou věc zvládnu sama a kdy už potřebuji druhého. 

Člověk si i pravdivě přizná, že sám na něco nestačí a umožní druhým, aby projevili skutečné přátelství a lásku. To, že se jim zavážu a budu jim chtít v budoucnosti také pomoci a jejich péči nahradit, je spíše ku prospěchu věci či našeho hlubokého vztahu a nebojím se toho. Přijímat pomoc jsem se učila již od okamžiku, kdy jsem neunesla svůj těžký kufr nebo nezavázala tkaničky od bot kvůli velkému bříšku s miminkem. 

Vyvrcholilo to neskutečnou pomocí a laskavostí porodních asistentek v nemocnici při porodu nebo těch nejbližších v dlouhém období šestinedělí. V té době hormony a emoce ovládnou psychiku natolik, že prvorodička nepoznává sama sebe… a skutečně potřebuje pomoci, aby bylo vše v bezpečí a pořádku. Především, aby zde byla v plné síle pro miminko a dala se zdravotně do pořádku.

„Láska se nedá vzít, pouze dávat.“

DŮVĚRA V SEBE I SVOU INTUICI

Důvěra je další věc, která se brousí každým dnem. Hlavně je to důvěra v miminko, že pokud pláče, tak má svůj důvod a není tedy správné se na něj dívat, že pláče jen z hloupého rozmaru nebo že by bylo rozmazlené. Naopak, důvěra a vzápětí správná intuice, co se s miminkem asi děje, většinou přivedou k odhalení zápletky. Učila jsem se, pátrala jako Sherlock Holmes po původu pláče a vždy jsem ho objevila. I když jsem zprvu měla tendenci pochybovat, tak nakonec důvěra v opravdovost, ryzost čisté duše, která nemá zapotřebí kalkulovat, manipulovat, se mi prozatím vždy vyplatila. 

„Nechávám vejít své myšlenky do klidu a důvěřuji síle intuice.“

TELEPATIE

Na tento stav přirozeně navazuje prohlubování telepatie… malé děťátko nemluví a je na nás maminkách poznat co nejrychleji zdroj nespokojenosti. Jestli je to plná plínka, hlad, teplo, nedostatek tepla, špatné usínání, touha po doteku a přítomnosti matky, nebo touha po chování, se liší okamžik od okamžiku.

A tak trénuji telepatii se svou dcerkou. Není to vždy stoprocentní, ale jde to snadno, protože ke správné a úspěšné telepatii patří empatie a hluboké, láskou prodchnuté propojení s daným člověkem. Což u matky a dítěte je zaručeno a ze zkušeností se svými rodiči vím, že toto propojení a telepatie funguje pak celý život, i na míle daleko.

TRPĚLIVOST

Když jsem viděla, jak musí být malý človíček trpělivý než my dospěláci pochopíme jeho náznaky, posunky, projevy toho, co potřebuje, zastyděla jsem se za svou netrpělivost při některém jednání s ostatními lidmi nebo sama se sebou. Zkuste si něco sdělit, neumět mluvit ani psát, jen tak ležet a pak když na to ten druhý konečně přijde ho odměnit ještě velkým a upřímným úsměvem. No tak to už považuji za vysoký level školy trpělivosti.

PROPOJENÍ S LIDMI

Učím se stále a učit budu. Malé dítě propojuje lidi, hlavně rodinu, vytváří přirozeně pouta a vazby mezi lidmi. Učí nás umět odpouštět v mžiku sekundy. Školí v ovládání strachů nebo alespoň učí zacházet s ním a postupně jej překonávat nebo strachu nepodléhat. Celý tento proces se strachem pěstuje a posiluje naši víru a pozitivní myšlení. Péče o dítě učí maximální koncentraci i v unaveném nebo nevyspalém stavu, a schopnosti být bdělý a plně vědomý v přítomnosti. 

NEPLÁNOVAT A UMĚT SE PŘIZPŮSOBIT

Nepodléhat náladám, protože dítě všechny emoce zrcadlí ihned zpět. Neplánovat a umět se přizpůsobit patří k úspěšnému zvládnutí běžného dne a radostnému prožívání mateřství. Je toho prostě mnoho. A proto skládám všem babičkám a matkám úctu, ať už se s tímto obdobím mateřství v životě popraly jakkoli. Věřím, že není možné, aby je mateřství nezasáhlo a nezměnilo k lepšímu a duchovnějšímu životu.

„Dívám se na lidi v okolí novýma očima a snažím se v nich vidět to božské.“